Mezi dvěma světy: Kamerunský student vypráví o českých lidech, vzdělání a jeho domovině

Tantoh Henry je druhým semestrem studentem programu Aplikovaná geologie Hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. Navazuje tím na své magisterské studium v regionu Southwest na prestižní univerzitě Buea. Hlouběji v jeho historii bychom zjistili, že za studiem procestoval téměř polovinu Kamerunu. Nyní ho ovšem vítr zavál k nám. Proč se rozhodl pro tak vzdálenou destinaci? A jak na něj působí naše kultura?

Prostředí školy

Skvělý základ pro studium aplikované geologie na VŠB-TUO mu poskytla univerzita Buea, ležící v hlavním, stejnojmenném, městě regionu Southwest. „Je to nejkvalitnější univerzita v Kamerunu s několika obory. Já osobně jsem zde získal magisterský titul z geologie,” říká Henry a ukazuje fotografii univerzity – soustava moderních budov, z nichž se některé podobají univerzitám v Evropě. 

„V Kamerunu je roční školné na státní univerzitě 50 tisíc Středoafrických franků. To se rovná dvou tisícům českých korun,” téměř mi spadne brada a Henry na můj výraz rychle zareaguje: „Na soukromých univerzitách se tyto částky ale pohybují až u čtyřiceti, padesáti tisíc korun za rok.”

Vzdělávací metody

Vzdělávací postupy v Kamerunu a České republice se podle Henryho v některých aspektech liší. „V Kamerunu je vše předkládáno více krok po kroku. Tady mi učivo někdy nepřijde tak chronologicky poskládané, ale zato mnohem více prakticky zaměřené,“ říká Henry a uznává, že si ještě zvyká, třeba i na to, že je v ČR ve svém ročníku sám. „Narozdíl od Kamerunu, jsem v anglické verzi studijního programu v ročníku jediný, což dělá vše jednodušší díky individuální konverzaci s profesorem.”

Pátrání v minulosti

Henry si chvíli před odletem zavzpomínal na léta ve svých úplně prvních školních lavicích, která ho tak trochu dovedla až k nám. „Vzpomněl jsem si na Československo, o kterém jsme vypracovávali na základní škole v Mbatu projekt. O historii po první světové válce a taky o vlivu SSSR”, vzpomíná Tantoh na svá mladá školní léta.

Daleko víc jej ale do dálných krajů táhl jeho smysl a cit pro cestování. „Urputně jsem chtěl poznat novou kulturu, zjistit, jak lidé fungují jinde, jak žijí, s jakým životním přednastavením,” popisuje nadšenec do cestování, Henry. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než jeho instinktu naslechnout, rozeslat přihlášky a čekat, kde ho přijmou…

Kamerunský pracovní trh proti studentům

Henry není jediným zahraničním, a dokonce ani jediným africkým studentem na VŠB-TUO, což naznačuje, že naše země je pro cizince atraktivní. Možná zde vidí budoucnost, možnost usazení. Tomuto tvrzení ale Henry oponuje, tvrdí, že většina jeho krajanů přijíždí primárně za vzděláním a neplánují zde zůstat. Stejně jako on si tady většina dostudovává další vysokoškolský titul, neboť po ukončení vysoké školy nenašli uplatnění na kamerunském pracovním trhu. „Najít si práci v Kamerunu je pro vzdělaného člověka obtížné. Většina míst se dědí a firmy obecně raději zaměstnají někoho méně vzdělaného, ten totiž nemá nárok na vysokou mzdu. Spousta mladých lidí s magisterským nebo vyšším titulem tak pracuje jako řidiči taxi, nebo rozvážejí jídlo.”

Dokonce dodává i absurdní příklad ze svého života: „Po dokončení vysoké školy jsem se ucházel o pozici environmentálního inženýra v jedné recyklační společnosti a už při našem prvním pohovoru mi řekli, že nemají dostatek peněz na to, aby mne jako magistra zaplatili. Ovšem nabídli mi, že u nich můžu pracovat zadarmo,” směje se ještě dnes Henry.

Obecně je ale v Kamerunu pracovní trh špatně našlápnutý, i tak by se Henryho věta dala přeložit do češtiny. Tvrdí totiž, že člověka doslova vychodí, vyčerpají prací, ovšem za naprostou almužničku, která mu ne vždy přijde celá.

Kulturní rozdíly

Ze sociálního hlediska byl Henry hned po příjezdu poněkud zaskočen. Narozdíl od rozveselených Afričanů jsme trochu rezervovanější a mlčenlivější. „Všichni vypadají vážně, jsou zabraní do své práce. Občas to i mě nutí uvažovat, zdali bych se neměl stát vážnější osobou. Také jsem z mojí prozatímní zkušenosti usoudil, že se tady lidé neradi zdraví. Například někoho pozdravím a odpověď nepřijde zpět, a to pak už člověk ani neví, jestli když někoho pozdraví, tak že se z druhé strany neozve zařvání,” říká Henry, který je ze své země zvyklý na zdravení se s cizinci na ulicích.

S čistou hlavou

Sám Henry tvrdí, že se před příjezdem ničeho nebál, jak změny klimatu, tak příchodu do nové společnosti. Hlavní podle něj totiž je, mít vše srovnáno v hlavě a názory ostatních brát s rezervou. „Vím, že stále existují ve společnosti xenofobní lidé, kteří posuzují lidi podle barvy pleti. Klíčové pro mě ale bylo si uvnitř v sobě uvědomit, že jediná hranice odlišující mne a lidi bílé pleti je úroveň melaninu. Vždyť jsme jedno lidstvo, ve všech z nás proudí stejná krev a neměli bychom se rozdělovat podle barvy pleti,” říká Henry a dodává, že toto by si měl uvědomit každý.

Bohužel i v Česku se Henry setkal s předsudky kvůli jeho barvě pleti. „Občas se mi stává, že je vedle mne v autobuse volné místo, ale nikdo si nechce přisednout, nebo třeba ve výtahu někdo nechce nastoupit.” I pro tyto situace ale Henry nalezl řešení: „Tím, co si myslí ostatní, se neobtěžuji a pokud tedy já uvidím volné sedadlo v autobuse, klidně se tam posadím, ať už vedle mě sedí kdokoliv.”

Text: Anna Dubovská

Foto: Tomáš Sláma/Tantoh Henry